Vážení přátelé výtvarného umění!
Kolik z Vás, zde přítomných může říci, že jste si splnili svůj sen z mládí. Přišli jsme o své sny možná v patnácti, možná v pětadvaceti letech. Mohli za to rodiče, učitelé, naše nereálné představy, nebo nedostatek vůle, společenská situace nebo také láska.
Krátce řečeno, opustili jsme své sny a začali jsme se věnovat intenzivně zaměstnání, kariéře, založili jsme rodiny a zapojili jsme se do běžného boje o prostředky k životu. Podlehli jsme běžnému dennímu kolotoči a zapomněli jsme na své sny. Netušili jsme ale, že nesplněné sny ubíjí naši duši. Mnohý z nás si na své sny možná vzpomněl až při výchově svých potomků, ale poznal, že tak to málo kdy funguje. Mnohý z nás nad svými sny jen mávne rukou.
O to víc lze závidět člověku, který nepodlehl běžné denní rutině a svůj sen z mládí si prokazatelně naplňuje. Je to člověk, který denně pracuje, jeho zaměstnání je náročné na soustředění i na čas a přesto téměř denně má sílu a vůli, aby se věnoval se budování svého snu z mládí.
Jeho snem bylo ilustrovat knihy, výtvarný talent zdědil po otci – který byl malířem ze záliby. Od útlého dětství uměl velmi dobře kreslit. Ale běh života ho postavil jinam a tak se zdálo, že o svůj sen přijde. Uplynulo téměř dvacet let, když se ke svému snu začal vracet. Nadešla totiž doba, kdy jeho potomci vylétali z hnízda, on dobře zvládal své zaměstnání a rozhodl se, že nadešel čas budovat svůj sen.
Vrátil se k tužce, peru a papíru a začal naplňovat svůj sen z mládí, kdy se chtěl stát novým Zdeňkem Burianem, nebo mladým Maxem Švabinským. Obdivoval také suverénní a samozřejmé linky malířů Vojtěcha Sedláčka a Oty Janečka. Navrátil se ke kreslení a kreslil prostředí, zvířata i lidi kolem sebe. Protože jeho práce jej vodí po silnicích, obcích a městech nejen východočeského kraje, tak nachází nejvíce motivů v městech, městečkách a venkovských návsích. Pozorně a s pochopením zaznamenává motivy i dominanty míst, které ho upoutaly. Přitom se snaží najít svůj osobitý pohled na známé dominanty.
Autor se plně věnuje kresbě, ve které našel svoji metu. Pochopil, že jeho ruka musí převést skutečnost viděnou v trojrozměrném prostoru do plochy papíru čarou. Učil se ovládat umění zkratky a vkládat do kresby svoji individualitu. Našel v kresbě svůj nástroj k poznání světa. Ctí názor malíře Emila Filly že „kresba je dokonalá svoboda výtvarného projevu, dokonalá v každém stadiu neboť je to tvořitelský duch, z něhož se rodí život.“
A tak kreslil a kreslil, našel svoji linku, svůj výtvarný projev, začal se přátelit i s barvou, studoval, navštěvoval pilně výstavy a nasával do sebe jejich kouzelnou atmosféru světa specifických tvarů a barev. Výtvarné umění naplnilo jeho mysl, a on časem zjistil, že oko sleduje a pero téměř samo běhá po papíru a navíc - výsledek práce se shoduje s představou. To dokáže jenom ten, kdo překročí práh zručnosti a umu a jen takový tvůrce může vytvořit obrazy, které jsou múzou políbené.
Na jedné z výstav výtvarného umění jsme se spolu setkali – shodou okolností přímo v této galerii – já, který obrazy obdivuji, ale neumím a on, který je také obdivuje, ale navíc je umí. Muž, který si plní svůj sen stojí vedle mne – je to autor této výstavy pan Rudolf Pollák. To je ten člověk, který většinu svého volného času věnuje cestě k realizaci svého snu. Neúnavně usedá k papíru a jistými tahy svého pera se zmocňuje reality, kterou vidí jeho oči. My poznáváme, že to jsou vidoucí oči mladíka z naplněného snu a tušíme, že to jsou oči básníka linky. Opět Emil Filla: „Kresba je báseň nepřeložitelná v prózu, myšlenka beze slov…“
Autor stojí před vámi s jediným přáním, abyste poznávali svět kolem nás prostřednictvím jeho očí a jeho pera. Abyste objevili, proč stojí za to podívat se vnímavým a poučeným pohledem na svět kolem nás. Zkoumejte chvíli jeho obrazy a dojde vám, jak málo viděly vaše oči a co všechno jim při běžném pohledu uniklo. Poddejte se kouzlu jeho linek, jeho metafor světa.
Chtěl bych zakončit nějakými slovy, která by se měla tesat, ale sebekriticky přiznávám, že tento dar mi nebyl dán a tak zakončím slovy Leonarda de Vinci: „Malířství je báseň, kterou vidíme. Malířství je poezie, která se vidí, ale necítí. Poezie je malířství, které se cítí, ale nevidí.“
Zdeněk Řehák