Partnerky sběratelů
Před časem jsem se ve své „studii přírodozpytné“ Homo collector (Sborník pro exlibris a drobnou grafiku 2007) pokusil zařadit živočišný druh sběratele do několika „čeledí“ podle vzoru spisovatele Jaroslava Žáka, který takto řadil študáky a kantory. Následně pak na dalších Sjezdech se u mne několik kolegů sběratelů přihlásilo a s úsměvem na rtech se sami zařazovali do mnou stanovených čeledí.
A právě při těchto rozhovorech mne napadlo, že jsem zcela opominul životní družky sběratelů – nemyslím tím sběratelky - ty se přirozeně řadí do stejných čeledí jako sběratelé, ale mám na mysli celoživotní doprovod sběratelů – jejich manželky či partnerky. Tedy ty dámy, které pokud se Sjezdu zúčastní, tak sedávají u stolu a střeží poklady svého muže – sběratele, který mezitím poletuje mezi ostatními stoly a objevuje pro sebe papírové poklady, kterými by vyšperkoval svou sbírku.
Já se často u stolu, obsazeného partnerkou sběratele zastavuji a ptám se na možnou výměnu, ale také při tom sonduji i další souvislosti, zejména vztahy těchto žen k partnerovi sběrateli. A právě podle těchto odpovědí, které dostávám na své otázky a podle svých pozorování a zkušeností jsem se rozhodl doplnit svoji sběratelskou přírodozpytnou studii o partnerky sběratelů a také je zařadit do několika čeledí.
Začnu u čeledi partnerek, která je velmi četná a kterou jsem nazval „dostatečnou“ – to jsou ty, které stále svému partnerovi, který pilně doplňuje svou sbírku, říkají: „Nemáš už toho dost?“. To je čeleď, kterou denně potkávám, protože jsem ji už před mnoha lety vyměnil za svou svobodu. Ke své, ale i k její obhajobě uvádím, že jsem ji poznal dříve než exlibris. Čeleď „dostatečná“ se na Sjezdech u stolku svého druha téměř nevyskytuje a proto budí zdání, že záliba jejího partnera je jí šuma fuk. Pokud se taková partnerka vůbec Sjezdu zúčastní, tak v čase, kdy její partner pátrá po sběratelských pokladech v sále, ona prozkoumává okolí místa Sjezdu a plení místní obchody. Když potom doma partner sběratel se kochá svými úlovky a zařazuje je do sbírky, chodí ona kolem něho a klade stále stejnou otázkou: „Nemáš už toho dost?“. Chápete jistě, že jediná smysluplná odpověď na tuto otázku je NE.
Jednu fintu působící na „dostatečnou“ partnerku jsem objevil a chystám se jí patentovat. Zavedl jsem manželku do několika galerií a prohlíželi jsme spolu grafiky, které tam visely po stěnách a také ty nezarámované, které byly k dispozici v deskách. Prohlíželi jsme jednotlivé listy a například u ceny 800 Kč jsem komentoval, vidíš - podobný formát od stejného autora já seženu tak za stovku, maximálně za dvě. Vidíš tuhle grafiku, co zde visí – ano tu za 2400 Kč já mám doma a stála mne 500! Záměrně jsem přehlédl, že v té galerijní ceně ji i pasparta a rámeček a tak jsem sklidil ještě větší obdiv partnerky. Cestou domů jsem musel vytáhnout kalkulačku a začal jsem „oceňovat“ sbírku. Když jsem překročil částku půl milionu v galerijních cenách, stoupl jsem podstatně v jejích očích. Ano, jedině tak může sběratel vyrůst v očích partnerky čeledi „dostatečné“. Nevím přesně, jaké procento partnerek sběratelů patří do této čeledě, ale podle obsazení stolků v sále při sjezdech to odhaduji nejméně na 80%.
Čeledí žen stojících přesně na opačném pólu než předchozí, jsou „obdivovatelky“. Na sjezdech sedávají pyšně, jako slepička na zlatých vejcích u stolku, kde prezentují výměnné poklady svého partnera. Taková žena, i když sama nemá to pravé sběratelské srdce ani potřebné znalosti, má radost z každého přírůstku sbírky svého partnera. Proč tomu tak je, stále zkoumám (a rád bych to zařídil i doma). Nedávno jsem byl přímo ohromen, když se v rozhovoru se mnou jedna „obdivovatelka“ hrdě pochlubila, kde všude mají sbírkové předměty v malém bytě 2+1 uložené, o dvou potomcích nemluvě. Dvě řady polic nad sebou v ložnici, komora plná archivních krabic a desek, v obývacím pokoji grafiky na stěnách ve třech řadách nad sebou a sbírka stále zdařile kyne jako pohádkový „hrneček vař!“. V tu chvíli jsem v duchu smekl svůj pomyslný klobouk. Tomu já říkám skutečný obdiv partnerovi - sběrateli, který jenom lze závidět. Takový poklad bych možná i vyměnil za několik výborných exemplářů, ze své sbírky, ale vím, že poklady se hledají těžko a ne každému sběrateli se to někdy v životě povede.
Další poněkud méně četnou čeledí jsou „Chlubilky“. Ty jsou v podstatě jakýmisi vlažnějšími „obdivovatelkami“, které svůj obdiv partnerovi sběrateli zásadně neprojevují – patrně proto, aby nezpychnul. Ale sedíce u stolku v nepřítomnosti partnera ostatním sběratelům říkají: „To já nevím, ale ten můj to ví určitě, ano to určitě máme doma a nejmíň dvakrát!“ Zejména ale svým kamarádkám na dámských sedánkách rády předhazují úspěchy svého partnera a tím zvyšují jeho cenu a zvyšují si tak i svůj „rating“ mezi kamarádkami. Dokonce občas v kavárně mluví o jeho sběratelských kvalitách dokonce tak obdivně, jako by partner byl jejich oblíbený pejsek. V tomto případě je nejdůležitějším úkolem sběratele – ovšem až po doplnění a uspořádání sbírky, pokusit se „chlubilku“ pomocí své sběratelské image předělat na „obdivovatelku.“
„Strážkyně rodinné kasy“ je partnerka sběratele, neoblomná jako panská skála, která neotevře sběrateli kasu snad ani o svatojánské noci. Takovou partnerku ubohý sběratel musí i na kolenou prosit o peníze na zhotovení nákladu exlibris a přitom vyhlašovat různé nejpotupnější sliby. Ale někdy ani takové úpění nepomáhá, protože podle nelítostné „strážkyně“ jsou na pořadu důležitější věci jako provoz domácnosti, nový kostým nebo zájezd na Kanáry a sběratel si musí finance na budování sbírky opatřovat - probůh - někdy i prodejem částí své sbírky.
Ale u takto postižených sběratelů se zase časem vyvíjí schopnost opatřit si peníze tak, aby na to partnerka nepřišla a nemohla je zahrnout do rodinného rozpočtu. O jednom kolegovi sběrateli vím, že si v zaměstnání tiskne své výplatní pásky s již odečtenou sumou, o kterou si fiktivně snížil základ mzdy, a tyto neevidované prostředky používá na rozšíření sbírky. Tak se vyhnul tomu, aby se celý jeho výdělek se nedostal do rukou „strážkyně.“
Ale jak vyřešit problém, kdy se dostaví nečekaná šance na získání nějaké „perly“ do sbírky a černý exlibrisový fond je vyčerpán? S takovou situací si poradí jen velmi tvůrčí mozek sběratele. Pokud se takovému sběrateli opravdu povede nepozorovatelně vyvést větší částku peněz z rodinné kasy na opatření jednoho či více nákladů exlibris, je potom možné, že o jeho služby projeví zájem některá firma, která zápasí s finančním úřadem o každou korunu daní.
Také jsem se doslechl, že existují partnerky sběratelů „normální“, bez jakékoliv úchylky. To znamená, že chápou sběratelskou vášeň svého partnera jako nutné zlo, se kterým je nutno se smířit a nikterak proti němu nebojují ani ho neprotežují, ale žijí s ním. Taková „normální“ partnerka mi připadá jako ideální, ale ke své hanbě se musím přiznat, že jsem se s takovou doposud nesetkal a zdá se mi, že její existence spíše patří do oblasti pohádek a bájí. Zatím to vypadá, že se mi takové setkání podaří možná až v příštím životě - pokud ovšem mne nestihne trest za moje sběratelské hříchy a v dalším životě se stanu pak partnerkou velmi aktivního sběratele.
Zdeněk Řehák